OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Ešte pred ústupom do chladu hibernácie stíha KHOLD vydať „Hundre År Gammal“. Kapela patrí do skupiny, ktorá si drží od počiatku svoju hudobnú formu, veľmi sa od nej neodchyľuje ani novinka. Aj keď s ňou prišli Nóri už na prelome tisícročí, skutočne ju spropagovali až ich slávnejší krajania SATYRICON.
Príčina neúspechu u masy minulých diel však nespočívala len v tom, že KHOLD nepatrili k prvotným pilierom blackmetalovej scény, ale hlavne v tom že hudobne starší materiál nebol až tak pôsobivý. Albumy zasahovala istá repetitívnosť, a to hlavne v miestach, ktoré sa vyznačovali nižšou zaujímavosťou. Práve to je kameň úrazu, pretože ak sa snažíte vyprodukovať úderný a priamočiary black’n’roll, cit pre hitovú linku je priam esenciálny. a to sa nie vždy darilo kapele napĺňať. Iste je možné uznať, že tvár KHOLD sa od spomínanej novej tvorby SATYRICON líši, a že kapela sa skôr snaží raziť si cestu mimo „mainstream“ a vsádza skôr na chladnú odťažitosť, než na búrlivo priamočiare kompozície, no beztak tomu miestami chýbala šťava. „Hundre År Gammal“ má ambície tento nedostatok eliminovať a v prvých momentoch sa zdá, že sa to aj darí.
Skutočne, album šliape lepšie než si na to pamätám a do masívne podladeného zvuku sa podarilo kapele prepašovať aj nemálo energiou sálajúcich motívov. Celkové pridanie tempa jednoznačne materiálu prospieva a rýchlejšie skladby kratšej stopáže pôsobia kompaktnejšie než kedykoľvek predtým. Pomalšie a depresívnejšie kúsky ako „Kor“ alebo „Sann Ditt Svik“ sú optimálne premiešané rezkejšími a patrične blackovejšími kúskami, akými je napríklad úvodná úderka „Der Kulden Ror“. Snáď celú podstatu vystihuje práve zlovestná „Rekviem“, plná jedovatej atmosféry v depresívnom odtieni pomalej jednoliatej rytmiky a silovo podaných riffov. Celá štylizácia kapely tak paradoxne dostáva svoju najlepšiu formu práve na poslednom albume.
Istým artefaktom, ktoré som spomínal ako neduhy minulosti, sa však nevyhýba ani „Hundre År Gammal“. Nájdu sa i hluché miesta a miestami vystupuje na povrch istá repetitívnosť. V konečnom dôsledku je môj pohľad na tento album pozitívny, obsahuje dobrý mix údernosti a depresívnej atmosféry, ktorá bola pre KHOLD vždy špecifická.
Z môjho pohľadu najvydarenejší album KHOLD, obsahujúci všetky špecifiká kapely v kvalitnom mixe údernosti a ťažkej šedočiernej atmosféry.
7 / 10
Sverre Stokland
- vokály, gitary
Geir Kildahl
- gitary
Thomas Arnesen
- basgitara
Thomas Berglie
- bicie
1. Der Kulden Rår
2. Kor
3. Hundre År Gammal
4. Troløs
5. Forrykt
6. Rekviem
7. Villfaren
8. Sann Ditt Svik
9. Mester Og Trell
10. Straff
11. Bønn
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.